Domov důchodců, jak jej neznáte a možná ani nepoznáte

Už jsou to téměř dva roky, kdy jsem měl možnost strávit krásné dva měsíce v Holandsku na oddělení gerontopsychiatrie. Rád bych se s vámi podělil o některé zajímavosti, které jsem zde, jako student ošetřovatelství, zažil.

O své zkušenosti jsem již avizoval v časopisu Florence, což je měsíčník určený zdravotnickým pracovníkům. Článek jsem ale bohužel ochudil o pár zajímavostí, které bych chtěl teď doplnit a informace bych rád sdílel i s těmi, kteří přístup k časopisu nemají nebo neměli.

Začalo to pohovorem

V podstatě jsem jel na zkušenou, a to společně s 6 dalšími spolužáky po výběrovém řízení, které probíhalo na půdě 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Na stáž jsme jeli v rámci předmětu prázdninové praxe konané v sociálním zařízení. „Tehdy“ se psal rok 2016 a Ústav ošetřovatelství 3. LF UK slavil výročí 10let od založení tohoto programu.

Po příletu do Holandska jsme se rozprchli po třech menších městech – Breukelen, Kockengen a Loenen. Všechna města se nacházela v okrese Utrecht. V každém městě se nacházelo zařízení, kde jsme konali svoji praxi. Podotýkám, že každá hodina strávená na praxi nám byla řádně zaplacena, navíc jsme měli nárok na tři dny placené dovolené. Že by naše první práce ve zdravotnictví? Nicméně vidina poměrně štědrého výdělku pro nás nebyla primární motivací. Tato zkušenost byla k nezaplacení.

Osobně jsem pracoval v zařízení v Breukelenu, kde jsem byl přidělen na oddělení gerontopsychiatrie. Každý z nás pracoval na jiném oddělení, a to samostatně pod dozorem holandských sester.

První dny v práci

Každý jsme dostali modrou košili se jmenovkou. Pamatuji si na nervozitu před svojí první směnou. Absolutně jsem nevěděl, co mám očekávat. Budou kolegové umět anglicky? Budou trpěliví? Jak se domluvím s klienty? Obavy byly poměrně zbytečné.

Na začátku tohoto dobrodružství jsem pracoval pod dohledem sestry. Nedělal jsem žádné odborné činnosti. Mým hlavním úkolem byla základní ošetřovatelské péče, takže pomoc s hygienou, oblékáním, krmením, dále procházky po okolí, hraní různých her, aktivizační činnosti. Prostě nějak klienty zabavit a asistovat sestře. Kompetentní sestry pak podávaly léky per os či píchaly inzulín. Rád bych podotkl, že sestry měly v Holandsku jasně vymezené kompetence. Když bylo potřeba klientovi odebrat krev, přišla sestra z nemocnice. Sestry, se kterými jsem pracoval, tyto kompetence neměly. Takže to nebylo jak u nás, kdy všichni dělají všechno a nelegálně.

Léky, které sestry klientům podávaly, byly předem nachystané z lékárny, a byly zapečetěné v průhledném obalu s identifikačními údaji.

Se sestrou jsem spolupracoval asi první čtyři směny, pak jsem pracoval sám s tím, že jsem si mohl kdykoliv říct o pomoc. Největší problém jsem měl logicky s jazykovou bariérou. S kolegyněmi/kolegou jsem se staral o 13 klientů, z nichž pouze jedna klientka ovládala angličtinu na uspokojivé úrovni. Byla to ale obrovská pomoc. Komunikace s klienty byla docela problém, nicméně po dvou měsících jsem neměl problém domluvit se holandsky, a to nejen „rukama-nohama“, ale také pomocí skutečně mluvených frází.

K mému úžasu dokázaly všechny sestry (ty kolem 50let nevyjímaje) hovořit velice dobře anglicky. Holt vzdělávání cizích jazyků je zde nastaveno rovněž na trochu jinou úroveň. Studenti se běžně vzdělávají např. ve francouzštině, španělštině či němčině. Záviděl jsem.

Boj s holandštinou a jak jsem se ji (ne)(na)učil

Začal jsem jednoduše učením pomůcek, se kterými jsem denně pracoval – od oblečení přes nábytek, až po jídlo. Měl jsem poměrně štěstí, že spousta slovíček je podobná buď němčině, nebo angličtině. Třeba anglické dveře – door (dór) se vyslovují v holandštině podobně (důr), ta je však píše deur.  

Holanďani se rádi chlubí tím, jak je jejich jazyk – Dutch komplikovaný a „nejtěžší jazyk na světě“ Někteří jej nekompromisně označili jako „Fucked-up language“. No, mně však tolik těžký nepřišel, on tak pouze zní a dokonce se mi to chrochtání časem zalíbilo. Když jsem byl požádán, abych v češtině řekl: „Můžu si půjčit vysavač?“ tak tuto prostou větu dávali holandští kolegové dohromady celé dva měsíce.

Musím se přiznat, že jsem se nějak nedokázal smířit s tím, že budu dva měsíce zmateně pobíhat po oddělení, aniž bych se neuměl klientů aspoň zeptat, jestli mají ráno chuť na chleba s marmeládou, nebo s máslem a rozhodl jsem se, že se holandštinu v základech prostě nějak naučím. Nakonec se z holandštiny stal můj koníček, za dva měsíce jsem dokázal konverzovat v základních frázích a neměl jsem problém rozumět některým rozhovorům. Nutno však podotknout, že jsem byl s tímto jazykem v kontaktu denně a učil jsem se ho i po práci.

Že jsem to moc hrotil? Možná. Ten pocit, kdy trochu rozumíte jazyku, který se učíte třeba měsíc, fakt stál za to.  

Gramatika mi přišla jednodušší, než ta německá, navíc má holandština pouze dva členy – het a de, přičemž drtivá většina slov je se členem de, který reprezentuje maskulium a femininum,  het pak neutrum. Na nějaké der/die/das zapomeňte. Navíc žádné skloňování členů, jako v němčině, tento jazyk neuplatňuje. Holanďani také často používají zdrobněliny, takže slova jako lžičtička, cukříček, kafíčko, chlebíček byla na denním pořádku. Nejhorší mně však přišla výslovnost některých slov. Protože, jak už jsem naznačil, to, co je napsáno, je jinak vyslovováno. Např. holandské douchen (koupat se), se vysloví jako dušn. Jo, a nemohu zapomenout na jedno velice oblíbené slovíčko – lekker (lekr). Lekker je všechno, co dobře chutná či dobře vypadá. Lekker může být např. hezké počasí, hezký obrázek či dobrá káva.

Na všechno byl čas

No nic, zpátky do práce! Sestry pracovaly po osmihodinových intervalech – ranní, odpolední a noční služby. Já jsem pracoval buď ráno anebo odpoledne. Když jsem v práci sdělil, že my pracujeme 12 hodin, hleděli na mě s otevřenými ústy. A když jsem sdělil drobné detaily o platovém ohodnocení českých sester, div nepadli do mdlob. Přiznám se, že mně nejvíc vyhovovaly odpolední služby, které probíhaly bez hektických ranních hygien.

Holandští kolegové byli neuvěřitelní pohodáři. Nikam se nespěchalo, všechno se udělalo v klidu a bez stresu (musím však upozornit na to, že se jednalo o sociální zařízení, nikoliv o nemocnici). Měl jsem problém zvyknout si na toto poklidné pracovní nasazení, protože v Česku holt pracujeme jinak. Dokonce jsem k jedné kolegyni cítil lehkou nevraživost, když na mě v průběhu nějaké činnosti pořád volala: „Michael! Time out, time out! Time to coffe!“ Po čase jsem si však odvykl na ten naučený stres z Česka a z Holandska jsem odjížděl s příjemným rozpoložením. To byl po návratu do vlasti ale kulturní šok!

Velkou pomocí mi byl také rutinní způsob práce, díky čemuž jsem velice rychle klienty poznal a věděl, kdy rádi vstávají, co si rádi oblékají, co rádi snídají, jak mají rádi svoji kávu atd.

Maximální pohodlí a bezpečí klientům i personálu

Jednou bych přál našim důchodcům, aby měli možnost podobného zázemí, jaké měli senioři v Holandsku. Zařízení, ve kterém jsem pracoval, bylo špičkové, což se odrazilo v ceně pobytu – měsíčně bezmála 2 000 euro na mém oddělení.

Zařízení umožňovalo maximální komfort všem, a to jak klientům, tak personálu. V budově bylo několik oddělení rozložených do 5 pater. Klienti měli ihned k dispozici fyzioterapii, kadeřnictví, kosmetiku, trafiku, zasedací místnost s knihovnou, kulečník či restauraci se společenskou místností, protože tyto prostory a služby byly integrovány do komplexu budovy. A pokud bylo počasí příznivé, trávili jsme jej na terase před budovou.

Jídlo, které klienti dostávali, bylo VYNIKAJÍCÍ. Ošetřující personál vždy stoloval společně s obyvateli domu. Naprosto se to nedalo srovnat s tím, co je servírováno našim pacientům. Nejen, že to dobře vypadalo, ale dalo se to hlavně jíst!  Příliš jsem však už nesouhlasil s tím, aby se klientům několikrát denně vařil černý čaj či káva s kofeinem. Zapíjení léků Colou také nebyla žádná výjimka. 

Bezbariérový přístup, všestranná bezpečností opatření, mechanické zvedáky či AED, byli samozřejmostí. Do každého z pokojů jsem se mohl dostat až po přiložení čipu ke čtečce, která se nacházela pod klikou dveří. Žádné dveře nebyly na zámek.

Klienti měli možnost vybavit si prostory vlastním nábytkem a celkově si prostředí přizpůsobit svým potřebám a finančním prostředkům. Jedni jej měli zařízený stroze, jiní si zase potrpěli na maximálním využití místa. Na pokoji měli k dispozici kuchyňku bez sporáku, dále obývací pokoj, ložnici a koupelnu. Všichni moji klienti bydleli samostatně, ale na jiných odděleních byly pokoje sdílené anebo menší. Záleželo také na zdravotním stavu klientů. Jinak přizpůsobené byly pokoje na oddělení somatickém.

Vzpomínám si na poměrně humornou příhodu. Jelikož jsem bydlel v samotném zařízení (a tudíž jsem to měl do práce asi 20 sekund, jen jsem seběhnul schody), moje dveře se otevíraly stejným způsobem. Jendou, když byla hluboká noc, kdosi otevřel dveře od mého pokoje a cupital si to k mé posteli. Byla to jedna ze sester, která si spletla pokoj. Bylo to asi ve dvě v noci. Začala na mě jemným hláskem cosi promlouvat, ale absolutně jsem netušil, co se děje. Podle všeho se zřejmě chtěla ujistit, jestli nemám náhodou naděláno v pleně! Když jsem se v posteli trochu zavrtěl, světlo z chodby ozářilo moji tvář, poznala mě a vyběhla rozpačitě z pokoje.

Eutanázii tváří v tvář

Při zpracování jedné kazuistiky na vybraného klienta jsem úplnou náhodou zjistil, že mnou vybraná klientka podepsala souhlas s eutanazií. Měl jsem poměrně štěstí, že jsem se s tímto konceptem mohl blíže seznámit. Do té doby jsem si vlastně neuvědomil, že je v Nizozemí, podobně, jako v Belgii, eutanázie legální. Rád bych podotkl, že to není nic, co by se vykonalo jen tak – lusknutím prstu. Eutanázii zde předchází poměrně přísná pravidla. Mnoho lidí si to představuje jednoduše, jako Hurvínek válku.

Dokumentace klientky obsahovala formality nezbytné k vykonání procesu eutanázie v podobě několika papírů. Vše bylo psáno bohužel v holandštině. Sestra se mi však snažila vysvětlit, že pro její realizaci je nutno splnit několik podmínek související např. se zdravotním stavem klienta (př. ztráta svalové hmoty a jiné), navíc musí klient vyjádřit svůj souhlas dvakrát – předběžně, a záhy před výkonem. K dokumentaci byla přiložena audio kazeta, která zřejmě obsahovala záznam rozhovoru lékaře s klientkou na toto téma.

Cenná pomoc dobrovolníků

Do zařízení rovněž docházela celá řada dobrovolníků. Jednalo se především o dámy v důchodovém věku, které si krátily volné chvíle, anebo také rodinní příslušníci. Pomáhali nám např. při stolování, s doprovodem klientů na rehabilitaci, procházeli se s nimi po okolí, četli jim noviny, nebo si povídali. Dobrovolníci byli, společně s rodinnými příslušníky, velkou pomocí, a to především v oblasti sociálního rozvoje a podpoře denních aktivit obyvatel. 

Jak to celé shrnout? Snad tak, že pokud bych nemusel, tak se domů ani nevracím. Život v této zemi mi naprosto vyhovoval, a překvapivě i práce, která někomu může přijít ne úplně atraktivní. Pracovalo se zde naprosto jinak, tak nějak s chutí. Byla to cenná zkušenost a jsem rád, že jsem si ji psaním tohoto článku opět osvěžil a zavzpomínal.