Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Můj příběh z lůžka

14. 04. 2017 14:52:54
Před dvěma lety jsem byl deset dní hospitalizovaný v jedné nemocnici na jižní Moravě. Jak jsem hospitalizaci, jako zdravotník, vnímal?

Nemůžu mluvit – bojuju s chrapotem a bolestí. Jíst a pít je pro mě momentálně sci-fi.

První pomoc – směr lékárna. Lékárnici urputně popisuji svůj problém, ta ale nerozumí a naklání se, aby mě lépe slyšela. Snažím se alespoň lépe artikulovat, výrazně gestikuluju a ukazuju prstem na krk. Usilovně popisuju, jak moc mě v něm bolí. Ta pochopí, že je problém v mém hrdle. Úzkostně přede mě pokládá oranžovou krabičku se slovy, jak je to skvělý lék. Mávnu nedbale rukou – je mi to jedno. Hlavně, abych už zase mohl normálně jíst a pít.

Léčivý efekt nulový, bolest přetrvává. Nemůžu se napít čaje, aniž bych při polykání nezatínal bolestí zuby a nedělal bolestivé grimasy. O jídle ani nemluvím. Mám hlad a jsem unavený. Volám mamce. Ta po desetisekundovém rozhovoru okamžitě objednává autobus domů. Rozhodla se mě vyléčit.

Na autobus nasedám v 11 hodin večer. Naštěstí mám obě sedadla pro sebe, autobus je i tak téměř prázdný. Cesta trvá dvě hodiny, ani minutu nezaspím, ani oka nezamhouřím. Dívám se přes zašpiněné sklo do tmy a sleduju světla aut jedoucích v protisměru. Počítám je, jako ovečky před spaním. Dýchám nahlas s otevřenými ústy, jinak to prostě nejde. Ovívá mě příjemný vánek z klimatizace, ale mám pocit, že hořím.

Odjezd domů

Po příjezdu rodičů se zhroutím na zadní sedadlo jejich auta. Nejsem schopen nic vysvětlovat ani sdělovat. Vlastně nejsem schopen skoro ničeho. Jedeme z nádraží domů. Potřebuju se napít, aspoň svlažit rty. Co teď fakt nesnáším je můj vlastní krk!

Doma ze sebe servu oblečení a malátně mířím do sprchy. Mezitím mám nachystanou postel. V pokoji plápolá svíčka v aromalampě, ze které se vypařuje vonný olej. Mamka ke mně přistoupí a začne se dívat na můj abnormálně tvarovaný krk. Nevěřícně hledí. Vezme do rukou silně aromatickou tymiánovou mast a kompletně mě v ní vykoupe. Ulehám do postele a usínám. Snažím se nemyslet na bolest. Bohužel nemyslím na nic jiného.

Ráno se probudím. V krku mám požár, navíc mám popraskané rty a sucho v ústech. Mamka mi přinesla krupičnou kaši s máslem a kakaem. Mňam – nejedl jsem skoro dva dny. Snažím se sníst aspoň půl lžičky. Nejde to. Veškeré namáhání ukončuji slovy: „Jedeme na pohotovost!“ Předpokládám, že si mě tam na chvíli nechají, proto naházím do tašky pár věcí nutných ke dvoudennímu přežití v divočině. Startujeme auto, a jedeme.

Pokoj číslo 3

Po vstupu do ordinace mi lékařka nabídne židli: „Posaďte se, co vás trápí?“ Když jí vše vysvětlím, podívá se mi skrz brýle letmo do krku a zamračí se. Následně odvrátí zrak k sestře: „Táňo, zavolej na infekci, že jim posíláme příjem.“

Takže jsem se nemýlil – bude to divočina. Divočina na infekčním.

Před příchodem na oddělení se rozloučím s rodiči. Otevírám masivní skleněné dveře, které se za mnou zavřou s hlasitým skřípáním a prásknutím. Netuším, že je znovu otevřu až za deset dní. Jdu pomalu chodbou – nikde nikdo, na oddělení panuje klid. Ze sesterny se náhle vynoří sestra a jde mi naproti. Usmívá se, pozdraví a osloví mě jménem. „Pojďte za mnou,“ říká. Vcházím do místnosti, kde sedí jiná lékařka. Odevzdám doklady a znovu popisuji svůj problém. Lékařka výrazně přitakává a prsty běhá po klávesnici. Pokyne sestře, aby mně natočila EKG. Poté odevzdám sanitářce věci k uskladnění.

A je to tady. Sestra mě přivede na pokoj, seznámí mě s ním a oznámí, že za pár minut přijde s papíry. Kromě toho jsem na pokoji sám. Nadstandard? Nikoliv – pouze zvýšený hygienický režim.

Převleču se do nemocničního modrého pyžama „nadměrné velikosti“. Vyčkávám, co se bude dít. Všimnu si televize. Pokouším se ji zprovoznit, ale marně. Pokoj je vybaven stroze, jako všude jinde – postel, umývadlo, židle se stolem, podlaha, strop. Jsou zde také dveře do koupelny. Nad stolem je nalepen papír s informací, že je WiFi síť za poplatek. To s tou divočinou nemyslím vážně pouze já, ale také nemocnice?

Do pokoje přichází sestra se stohem papírů. „Potřebuji od vás něco podepsat,“ oznamuje. Prstem mi radí, kde mám stvrdit podpis, a půjčuje mi růžovou propisku. Ani nevím, co jí podepisuju, snad to není reverz.

Do pokoje za pár chvil přijde jiná sestra. Na rukou modré rukavice, ústenka na obličeji. Nevím, co se děje, potom si všimnu, že si nese tácek s pomůckami na píchnutí kanyly. Pozoruji její techniku – copak neví, že se kanyla nepíchá do loketní jamky? Navíc mám pěkně viditelné žíly na ruce. Raději nic nekomentuju a odvrátím uraženě hlavu na druhou stranu. Sestra následně vítězoslavně odchází s pocitem úspěšně zavedené kanyly. Kape mi litrová infuze s kortikoidy. Kap, kap, kap. Konečně cítím nepatrnou úlevu. Otok polevil, a já se můžu konečně napít. Na stolku leží modrá plastová konvice se šalvějovým čajem. Čaj srkám po douškách. Najednou je litr fuč.

Do pokoje někdo vejde, probudím se. Je to lékařka z plicního a doprovází ji sestra. Jsem schovaný pod peřinou, celý zpocený a neupravený. Rukou si alespoň prohrábnu vlasy. „Jsem vás těmi kortikoidy zachránila. Už je to dýchání lepší?“ Pokynu hlavou a pochlubím se, kolik jsem toho vypil. Lékařka se usměje a nechá mě dál spát. Sestra mi na stůl položí dva rohlíky. Vzájemně si popřejeme dobrou noc.

Byl jste na stolici?

Ráno se probouzím se štěbetáním sester na chodbě. Výměna stráží a předávání hlášení. Mohou být přece trochu tišší, ne? Do pokoje najednou vrazí sanitářka. To se ani neobtěžuje zaklepat? Na stůl pokládá snídani. No dobře, pro tentokrát jí odpouštím – mám hlad! Snídani sním pomalu i s talířkem. Spolknu ranní léky a vracím se zpět do postele. Seznamuji se také s novými sestrami. Každá nosí jiný úbor, každá má jiný parfém. Ani jedna se mi nepředstaví, sem tam nějaká zaklepe. Žádná se se mnou příliš nebaví, ale každá se alespoň usmívá.

Další den opět vpálí do pokoje sanitářka se snídaní. Tentokrát se navíc zeptá dost nepříjemným tónem: „Chcete něco převléct?“ Spíše to ale znělo jako: „Opovaž se říct, že po mně něco chceš, ty floutku!“. Odpovídám stroze, že nechci (raději), i když bych velice rád dostal čisté a nepropocené ložní prádlo. Sanitářka spokojeně odchází. Za chvíli se ale vrátí a zvolá: „Stolice byla?!“ Na chvilku se zarazím a podívám se zpátky ke dveřím. Netrpělivě čeká, napůl na chodbě, napůl v pokoji, s tužkou a papírem opřeným o zeď, na moji odpověď. To se mě mohla zeptat zrovna v rozhlase!

Večer nemůžu spát. Polevují léky na bolest. Převaluji se z boku na bok a vážně přemýšlím o tom, že budu spát na zemi. Lůžko mám uprostřed místnosti, jsem zvyklý mít na jedné straně zeď. Mám pocit, že spadnu, tak si zvedám postranice na pravé straně. Nevydržím to, a udělám si výlet na sesternu poprosit, zda bych mohl dostat něco na spaní.

Tíseň

V šest hodin ráno do pokoje přijde sestra, a pod paži mi strká teploměr. Po svém odchodu však nezhasne! Chvilku nato začíná lékařská vizita. Přichází mladá lékařka zo Slovenska – blondýnka s vlasy dlouhými po ramena, sympatická, okolo osmadvaceti let. Pohledy si vyměňujeme vzájemné sympatie. Představí se a pozdraví. Otevře složku s dokumentací a seznámí mě s pokrokem mojí léčby. Přiznává, že: „...ta pravá uzlina je ještě hnusná a pár dní si tu ještě pobudete“. Zklamáním zabořím hlavu, po jejím odchodu, do polštáře.

A tak to probíhá den za dnem. Duševně i fyzicky tu krním, zatímco se můj krk dává dohromady. Snídaně, oběd večeře, nic mezi tím, žádná aktivita. Ležím na infekčním, takže nikam nemůžu. Dívám se z okna na malé náměstí před vchodem do budovy E a sleduju hlouček pacientů v županech, kteří vzájemně o něčem diskutují. Jeden z nich s chutí pokuřuje cigaretu, ten by se na tomto oddělení asi zbláznil.

Zákaz činnosti na půl roku

Seznamuji se s dalším lékařem. Je mu kolem 40 let. Při svém výkladu mě nepřesvědčuje o své profesionalitě, navíc se mým odpovědím přihlouple posmívá. Ten je ale nesympatický. Už mu nic neřeknu. Na druhou stranu – jdu zítra domů! Juch!

Domů se těším asi tak, jako školáček na Ježíška. Věci mám sbalené ještě dřív, než přijde sanitářka se snídaní (což mi ale není vůbec nic platné, protože mě propouští až kolem oběda). Lékařka mi ještě přinese jídelníček s informacemi týkajícími se jaterní diety. Od teď půl roku všechno na vodě a bez sportu! Jak já tohle jen přežiju?

Ještě stíhám napsat dotazník o spokojenosti v průběhu hospitalizace. No, dvě strany A4 mi sotva vystačily!

Autor: Michal Češek | pátek 14.4.2017 14:52 | karma článku: 28.41 | přečteno: 3003x

Další články blogera

Michal Češek

Onemocnění, které mladé kulturistce obrátilo život naruby

Příběh Zoey Wright z britského Cornwallu může být velkou inspirací pro mnohé z těch, které postihla vážná nemoc, ale také pro ty, kteří se zajímají o oblast fitness a kulturistiky.

20.11.2017 v 20:32 | Karma článku: 13.19 | Přečteno: 878 | Diskuse

Michal Češek

Papírový pacient

V poslední době se hojně mluví o administrativní zátěži zdravotních sester. Věřím, že laická veřejnost pravděpodobně neví, co taková administrativa vlastně znamená. Navíc může být důvodem časté absence sestry u lůžka pacienta.

6.10.2017 v 18:04 | Karma článku: 24.65 | Přečteno: 2265 | Diskuse

Michal Češek

Zdravotní sestra zatčena za plnění předpisů nemocnice

Vlnu pobouření vzbudil nebývalý případ policejní brutality proti zdravotní sestře v americkém Utahu, která se postavila proti nelegálnímu odběru krve u pacienta.

3.9.2017 v 17:52 | Karma článku: 23.68 | Přečteno: 1519 | Diskuse

Michal Češek

Mediální kastrace ošetřovatelství

To, že média zkreslují skutečnou podobu události, není žádná novinka. Je možné, že představy novinářů hrají úlohu v povědomí společnosti o činnostech ošetřujícího personálu?

28.6.2017 v 12:49 | Karma článku: 36.33 | Přečteno: 4297 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Tereza Špetlíková

Lauren Graham: Rychleji mluvit nedokážu

„Gilmorky“ během nekonečného počtu repríz někdy naladil snad každý. Tento americký seriál, který začínal ve stejném vysílacím čase jako tehdy obrovsky populární Přátelé, neskončil jako propadák.

21.11.2017 v 8:08 | Karma článku: 5.62 | Přečteno: 180 | Diskuse

Iva Marková

Kluk s dredy

Potkávala ho každé ráno cestou do práce. Zimou zachumlaní do sebe...................................

20.11.2017 v 21:40 | Karma článku: 12.49 | Přečteno: 701 | Diskuse

Dita Jarošová

Dopis netečným...

Nehrajte mrtvé brouky! O nás a bez nás se jistě odehrávají všemožné každodnové bitvy. Zároven zbývá spousta věcí, které ovlivnit smíme, některé dokonce musíme! Snažme se přijít věcem na kloub.

20.11.2017 v 11:43 | Karma článku: 10.28 | Přečteno: 217 | Diskuse

Marcela Valouchová

Vzkaz

Tento zimní čas mu vyhovoval. Všude spěchající lidé plní starostí. Pásl se na jejich pocitech uspěchanosti a bezradnosti. Užíval si té slasti, dokud to jde. Ještě tak den a vše skončí, budou chudé dny.

20.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 9.11 | Přečteno: 186 | Diskuse

Jiří Babor

M.Ř.S.

Za ty dvě noci na které nezapomenu, za vůni Tvých vlasů a doteky které hřály jako letní slunce......

20.11.2017 v 1:23 | Karma článku: 4.84 | Přečteno: 166 | Diskuse
Počet článků 9 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5382

Pracuji v prostředí intenzivní a resuscitační péče.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.