Muži v ošetřovatelství - část 2: Historické dědictví

Epidemie, křesťanství, expanze islámu, protestantská reforma, průmyslová revoluce, feminismus. Jak tyto fenomény ovlivnily bilanci mužských ošetřovatelů? A je ošetřovatelství, z historického hlediska,  skutečně tak ženský obor?

To, že ošetřovatelství prochází kontinuálním vývojem, je snad všem jasné. České učebnice ošetřovatelství by si však zasloužily mnohem bohatší obsah co do historie starověku či středověku. Mnohé z nich totiž popisují historické události od 19. století, starší data jako by nebyla důležitá, nebo snad neproběhla. Osekávání historických dat tímto způsobem vede ke zkresleným informacím a akorát podporuje stereotypy. 

Těžko vyhledatelná, ale i přesto dohledatelná, jsou data, jak se v daleké minulosti uplatnili muži, jakožto ošetřovatelé. Na vliv mužů se v této oblasti zapomíná, a to hráli docela významnou roli. Tím však netvrdím, že se ženy v ošetřovatelství nijak neangažovaly.

Letem světem

Starověká řecká kultura je charakteristická oslavou bohů, a medicína nebyla žádnou výjimkou. Řečtí lékaři poskytovali své schopnosti nemocným za asistence mužských ošetřovatelů (otroků). Údajně to bylo právě Řecko, kde byli k ošetřovatelské péči školeni první mužští ošetřovatelé vůbec. V Řecku nebyly ženy oprávněné starat se o nemocné jinde, než v domácích podmínkách. Profesionální péče byla pouze v režii mužů.

Ošetřovatelská škola pro muže vznikla v Indii ve 4. století před Kristem (tato škola byla pro ženy nepřístupná, jelikož ženy nebyly hodné titulu ošetřovatelky pro indickou společnost). Škola následovala přísná pravidla a zásady, a byla poměrně výběrová. Muži byli školení v oblasti vaření, koupání, masážích, fyzikální terapie, stlaní lůžka a základní péče o pacienta. Vzdělávali se v oblasti farmakologie, v přípravě a podávání léčiv.

Nástup křesťanství vedl k postupnému vzniku křesťanských spolků a bratrstev. Pro křesťany byla péče o nemocné jednou z nejdůležitějších poslání, a tak péče o bližního svého vedla postupně ke zrodu klášterní medicíny. Kláštery se staly významným léčebným centrem, kde se scházela většina nemocných, a to především z řad mužů – poutníků, kteří byli často na cestách za pracovním účelem anebo patřili k různým bojovníkům. Nadbytek mužských pacientů tím pádem znamenal také větší počet mužských ošetřovatelů – biskupů a mnichů. Nebylo vhodné, aby ošetřovatelskou péči muži poskytovala žena a naopak. Ženy zpravidla zůstaly doma s rodinou a uplatňovaly se především, jako porodní báby.

A teď taková zajímavost – jedním z křesťanských bratrstev byli Paraboláni, jejichž schopnosti byly, spíše než k ošetřovatelské péči, využity přednostně k odklizení mrtvých lidských těl v průběhu šíření morové nákazy ve třetím století (tzv. The Plague of Cyprian). Měli tak zabránit dalšímu šíření infekce.

O Parabolánech blíže pojednává film Agora s Rachel Weisz v hlavní roli. Film se však zaměřuje spíše na náboženské konflikty, nežli na činnost tohoto bratrstva. Ve filmu jsou navíc prezentováni, jako zloduši a bojovníci.

Vedle klášterů vznikaly obrovské komplexy budov známé pod názvem Ptochoptopheion. Jednu takovou nechal postavit ve čtvrtém století Svatý Basileios. Takto významná antická léčebná centra vznikala na území dnešního Turecka, jehož oblast byla v minulosti součástí křesťanské Říše římské. Zmíněný komplex byl vystavěn v turecké Kayseri, a byl vlajkovou lodí mezi tehdejšími špitály. Inspirovaly se jím i další stavby podobného typu, a to např. v Konstantinopole (dnešní Instanbul), která byla hlavním městem monumentální Východořímské říše. Později se v Konstantiopole zřídila tzv. gerocomeia – starobince, ve kterých péči rovněž poskytovali muži.

V Říši římské vznikla také organizovaná skupina ošetřovatelů – nosocomi, kteří poskytovali ošetřovatelskou péči raněným vojákům v tzv. valetudináriích. Vojákům byla poskytována vůbec nejlepší péče, a to opět od mužů. Na bojištích se o raněné vojáky postarali sami zdraví vojáci. 

Antická léčebná centra se postupně rozrůstala, a s tím také počet ošetřujícího personálu. Mezi ošetřující se řadili jak muži, tak ženy. Muži však tvořili velkou většinu. Ženy se podílely na péči spíše na ženských odděleních.

Islámská expanze a vyhlášení První křížové výpravy

Nástup středověku stál za zrodem prvních křesťanských ošetřovatelských řádů. Jejich vzniku předcházela složitá situace mezi Východořímskou říší a kočovnými Araby, kteří si Říši snažili kousek po kousku podmanit.  Pro pochopení vzniku křesťanských řádů považuji za důležité alespoň rámcově zmínit následující: v sedmém století se arabům postupně povedlo ovládnout velkou část území Egypta, oblast Mezopotámie a Palestiny. Nenasytná islámská expanze vedla následně k obsazení Jeruzalému, velké části Středomoří a Iberského poloostrova a posléze pokračovala směrem k Malé Asii (oblast Turecka), které se Arabové rovněž zmocnili. Dodnes jsou tyto oblasti arabské. No, jakoby se Evropa z minulosti nijak nepoučila, ehm.

Tyto alarmující události vedly k vyhlášení První křížové výpravy.  Stalo se tak ve francouzském Clermontu v roce 1095 na popud Urbana II, který chtěl svým plamenným projevem vyhecovat dav k záchraně Jeruzalému od muslimů. Právě křížové výpravy vedly postupně ke vzniku jedněch z nejvýznamnějších vojenských ošetřovatelských řádů – Řád sv. Lazara Jeruzalémského, Řád maltézských rytířů a další.

Podotýkám, že Řád sv. Lazara se významně podílel v péči o malomocné v tzv. leprosáriích. Příslušníci řádu byli označováni, jako lazariáni či lazarité, a patřili mezi ně samotní bojovníci, rytíři a templáři, kteří byli postiženi leprou (tedy opět v mužském složení). Ošetřovali a chránili také oběti moru, tyfu a cholery, které kdysi sužovaly Evropu. Tento Řád je dodnes aktivní a podílí se na provozu některých hospiců a v péči o nevyléčitelně nemocné.

Doba temna ošetřovatelství a úbytek mužských ošetřovatelů

Sociální a politické události vedly v 15. až 18. století k období, které někteří autoři označují, jako Temné období ošetřovatelství. To setrvalo až do období ošetřovatelské reformy Florence Nightingalové. V tomto období také došlo k významnému úbytku mužských ošetřovatelů. O co vlastně šlo? Podle některých zdrojů na tom měly podíl tři hlavní vlivy.

Jedním z nich byl útlak katolické církve po nástupu Protestantské reformy v 16. století. Právě katolická církev do té doby sdružovala velké množství mužských ošetřovatelských řádů, navíc byla většina nemocnic zřizována římskokatolickou církví. Nástup Protestantské reformy vedl k uzávěru katolických kostelů a klášterů. Lidé tak postupně přestali mít zájem o církev a náboženství. Právě v tomto období došlo k výraznému poklesu řádových bratrů, kteří do té doby běžně zastávali ošetřovatelskou péči o nemocné. Ti společně s řádovými sestrami po reformě uprchli. Společně s sebou vzali také cenné zkušenosti z ošetřovatelské praxe. Navíc upřednostňovala většina nemocnic ošetřovatelskou výpomoc žen na úkor mužů, kteří tak postupně upadli, v kontextu ošetřovatelství, téměř v zapomnění.

Ošetřovatelství se vytrácela jeho vážnost a dobrá reputace - péči o nemocné převzaly osoby bez praxe a vzdělání. Tomuto stavu nepřispívala ani špatná vnitřní organizace nemocnic. Nemocnice se tak postupně staly odpudivým, tmavým a nečistým místem. Zdravotní sestry, které péči o nemocné zastávaly, byly alkoholičkami, ztracenými existencemi, trestankyněmi či se uchylovaly k prostituci. Status zdravotních sester byl na tak nízké úrovni, že se jím Charles Dickens nechal inspirovat a satiricky tak ztvárnil dvě postavy zdravotních sester v románu Život a dobrodružství Martina Schuzzlewita.

Pravděpodobně nejvýznamnějším vlivem, v úbytku mužských ošetřovatelů, měla Průmyslová revoluce (1850-1950). Do té doby převládající zemědělská výroba a nástup tovární strojní velkovýroby a těžby vyžadovali značnou fyzickou sílu. Je snad logické, že tato oblast byla více určena mužům než ženám.  

Do popředí se navíc postupně dostávají protestantské ženské ošetřovatelské řády – diakonky. Diakonie vznikla již v době raného středověku, avšak postupně tato organizovaná činnost sester zanikla, a znovu začala působit v době reformního protestantského hnutí. Na počátku 19. století vznikly navíc vzdělávací instituce, jejichž hlavní náplní byla výchova protestantských učitelek a ošetřovatelek.  Ošetřovatelství se tak začalo postupně feminizovat.

Ošetřovatelská reforma Florence Nightingale

Nightingale je ikona ošetřovatelství, která mu v 19. století dala novou definici, vážnost a identitu. Právě její reforma napomohla ošetřovatelství dostat se zpátky na nohy a její principy snížily úmrtnost o desítky procent. Sesbírala několik ocenění, otevřela si ošetřovatelskou školu v Londýně, stala se autorkou vůbec prvních učebnic ošetřovatelství a mnoho dalšího. Jejím vlivem se zrodila profesionální ošetřovatelská péče, která je uplatňována dodnes, jelikož v mnohém navazuje na její poselství. Prostě šikovná ženská, ale jak to souvisí s tímto tématem?

Za co musím bájné Florence dát body dolů je její vztah k mužským ošetřovatelům – ve velkém obhajovala jak zájmy žen, tak ošetřovatelství a byla velice nakloněna feminismu Neuznávala muže v této profesi, a to v mnohém. Podporovala myšlenku, že je ošetřovatelství ženským oborem. Podle ní se s ošetřovatelstvím ztotožní pouze ten, kdo je empatický, mírný, něžný, jemný a tak dále. Tím získalo ošetřovatelství jakousi zženštilou esenci. Mnoho historiků uznává její významný vliv na rozvoj ošetřovatelství, zároveň si vysloužila kritiku za svůj postoj, který v té době vedl prakticky k vymizení mužských ošetřovatelů v Evropě a Severní Americe.

Nejen ve světě, ale i u nás se na odkaz Nightingale navázalo a filozofie „ženského ošetřovatelství“ tak nějak zakořenila. Příliš tomu nepomohlo ani zaměření některých škol, které tak nějak diskriminovaly muže svým názvem a zaměřením – např. Odborná škola pro ženská povolání, kde se sestry rovněž vzdělávaly.

Závěrem

Pokud jste článek přečetli až sem, pak doufám, že jsem vás tímto přesvědčil, že i muži v ošetřovatelství nesou určitý odkaz nejen v ošetřovatelství, ale v celých dalekých dějinách.

Příště vám nabídnu statistický pohled na data týkající se počtu studujících a počtu absolventů mezi muži a ženami v oboru všeobecná sestra a zdravotnický záchranář, a to meziročně od roku 2006 do roku 2016! Tato data jsem jinde nedohledal a pracoval jsem na nich několik měsíců. Pravděpodobně vás překvapí. Takže již zanedlouho třetí – statistická – část!   

Klíčové zdroje:

O’Lynn, Chad E. A Man’s Guide to a Nursing Career. New York : Springer Publishing Company, LLC, 2013. 978-0-8261-0685-8.
O'Lynn, Chad E. Men in Nursing: History, Challenges, and Opportunities . New York : Springer Publishing Company, LLC, 2007. 0-8261-0221-2.

DeVito, Josephine. The Experience of Male Nursing Students. Nursing Forum. [Online] 9. listopad 2015

Staňková, Marta. Z historie charitativní a řádové ošetřovatelské péče. časopis Sestra, červen 2003.